... protože to moc dobře nehořelo, hrábl jsem po dalším štosu novin. A z nich vypadlo cosi stočeného do ruličky...
Sešel jsem znovu k potůčku a nabral si do lahve vodu. A v tu chvíli jsem něco zahlédl – velký keramický střep. Kus džbánu. Co když? Začal jsem horečně uvažovat. Všichni předpokládali, že stařičký velekněz svitky úmyslně schoval. Co když jenom potřeboval džbán? Třeba rozbil džbán na vodu. A ty svitky byly schované ve džbánech. Pak ty svitky mohl jednoduše někam pohodit. Třeba vůbec nebyly nijak důkladně schované. Kam by je mohl dát starý roztržitý muž, který si dost dobře možná jen připravoval večeři? Co když si už ani nepamatoval, jak hodnotné je to, co ukrývají? Vzpomněl jsem si na to, jak si babička jednou utírala pusu bankovkou zkrátka proto, že po ruce nebyl jiný papír. Byli jsme tehdy rádi, že si tou bankovkou utřela jen pusu a ne něco jiného.
Díval jsem se na vodní proud, který se po pár krocích ztrácel v podzemí a rozhodl se, že se podívám, kam teče. Ale až zítra… teď mě mnohem víc zajímala má vlastní večeře.
Ráno jsem se s těžkým srdcem svlékl. Voda byla neskutečně ledová a když jsem do ní skočil, měl jsem pocit, že mi úplně svírá plíce. S velkým sebezapřením jsem strčil pod vodu hlavu a podplaval do sousední jeskyně. Byl jsem za tu chvíli úplně promrzlý a to jediné, co jsem tam zahlédl, bylo několik keramických střepů.
Rychle jsem se vrátil a vylezl z vody. Naštěstí byla o kus dál byla nepoužívaná rozpadlá kuchyně, ve které bylo ohniště. Celý jsem se klepal. Potřeboval jsem oheň. Musel jsem se rychle zahřát. S chvějícíma rukama jsem začal rychle rozdělávat oheň. Naštěstí tam bylo nějaké klestí, šišky i silnější kusy dřeva a pod několika klacíky jsem objevil i zaprášenou hromádku starých novin. Zmuchlal jsem noviny a zapálil je. Narovnal jsem na ně několik klacíků, a protože to moc dobře nehořelo, hrábl jsem po dalším štosu novin. A z nich vypadlo cosi stočeného do ruličky - svitek s kresbou výra.
S užaslým výrazem jsem ho vzal do ruky. Měl jsem pravdu. Starý roztržitý muž ten svitek opravdu někam pohodil. Mezi noviny na podpal. Ještěže ho nespálil!
A proč ho nikdo tak dlouho nenašel? Možná zemřel jen krátce poté a třeba byl tím posledním, kdo kuchyni kdy použil. Byla stará a zašlá. Rozhodně to asi nebylo místo, které bych coby zasvěcenec prohlížel, pokud bych předpokládal, že měl velekněz k oněm textům úctu a že je chtěl někam schovat.
Svitek ale musel počkat. Přiložil jsem na oheň, stáhl ze sebe mokré spodky a rychle si natáhl suché kalhoty. Ostatní oblečení ještě chvíli počká, než oschnu. Vyndal jsem si z batohu uzené maso s tím, že si ho trochu ohřeji. A v tu chvíli jsem zaslechl dupot okovaných bot, které se s jistotou blížily k místu, kde jsem se ukrýval.
