Kryštof Prevít z Povidliček a Satelitů 1

Ne, Kryštof Prevít, pán z Povidliček a Satelitů (autor obrazu Mona Lysá) a Kryštof Harant z Polžic  a Bezdružic nebyli příbuzní. Společné měli jen jedno datum - 21.6.1621. Ten den se jeden z nich narodil a ten druhý zemřel. 

Tohle je ukázka z mé knížky "Závěť Kryštofa Prevíta, pána z Povidliček a Satelitů". Kryštof Prevít byl tajemný muž a autor slavného obrazu Mona Lysá, do kterého zašifroval pomocí tzv. vyjmenovaných slov cestu k tajemství kouzelníka Milky. Ten uměl údajně cestovat časem. A desetiletá Linda je jen krůček od toho, aby jí došlo, co chtěl Prevít svou šifrou říci.

1.

Linda seděla v trpasličí škole a soustředěně se skláněla nad kusem papíru. Spokojeně se přitom usmívala. Tahle písemka z dějepisu byla totiž vysloveně lehká. Hned první otázka zněla:

Jak se jmenuje ztracená listina, která popisuje, kde je ukrytá bájná Kniha kouzel?

a) Jyv Vonem

b) Vyj Honem

Pan učitel Jazykolam byl známý šprýmař a na podobné vtípky si potrpěl. Samozřejmě, že to bylo „Jyv Vonem“ a Linda zavrtěla hlavou nad tou druhou možností. Jak ho něco takového mohlo vůbec napadnout? Takhle napodobit starodávný trpasličí jazyk a dělat si z něj legraci! A aby toho nebylo málo, test pokračoval:

Kdo je autorem této listiny?

a) trpaslík Milka

b) víla Kamilka

Linda se po očku podívala na Kamila, který seděl vedle ní. Zajímalo ji, jestli ho ta otázka také tak pobavila. Pak si ale uvědomila, že by si pan Jazykolam mohl myslet, že chce opisovat (i když to bylo úplně jednoduché), a rychle zase odvrátila zrak. Neuniklo jí ale, že se i Kamil vesele culí. Kamil byl její bratranec. Bydleli společně na rodinném statku, který založil jejich dědeček, a byli spolu jedna ruka. Oběma jim bylo jasné, že žádná víla Kamilka nemá s tajuplným dokumentem nic společného. Milka sice neznělo jako mužské jméno, ale zas tak moc ji nepřekvapovalo, že se tak jmenoval někdo, kdo žil skoro před sedmi stoletími. Vždyť v té samé době se narodil i Smil Lahvička z Pardubic, z nichž pocházela i ona.

Test byl opravdu lehký. Otázek bylo jen deset a Linda uměla číst dost rychle, a tak skončila mezi prvními. Znovu si zběžně zkontrolovala své odpovědi. Pak odložila tužku. Narovnala se a rozhlédla se kolem sebe. Kamil už byl také hotový a usmíval se. Bylo jim oběma jasné, že dostanou jedničku, a ty otázky je vyloženě pobavily. Linda se znovu zadívala na tu první. Někteří ještě psali a ona se už trochu nudila, a tak přemýšlela, jestli by z onoho zvláštního slova „Jyv Vonem“ nedokázala něco poskládat. Zjistila, že obsahuje slovo „nevyj“, a říkala si, že kdyby si s tím pan učitel dal ještě více práce, mohl dát ke každé otázce i variantu „c“. I tak by to bylo snadné. Jenže jak se tak na to slovo dívala, najednou se před ní objevilo jedno krásné ucelené slovíčko, kterému nechybělo a nepřebývalo jediné písmeno: VYJMENOV.

Linda polkla a zatvářila se překvapeně. Vyjmenov, to už nebyl žádný podivný nic neříkající název. Tak se totiž jmenoval starý hrad, který založil roku 1390 právě Smil Lahvička z Pardubic.

Chvíli přemýšlela, co udělat. Má se přihlásit? Upozornit na to pana Jazykolama? Jenže ten už mezitím nechal posbírat písemky a začal vykládat novou látku. Se zaujetím jim vyprávěl o učenci, který se jmenoval Kryštof Prevít z Povidliček a Satelitů.

Linda trochu zamrkala, když to jméno slyšela, a úsměv jí zmizel ze rtů. Zatímco si ostatní horlivě psali do sešitů poznámky, seděla se založenýma rukama a mračila se čím dál tím víc. To jméno totiž nemohla ani slyšet. Její otec byl Kryštofem Prevítem úplně posedlý. Doma o něm měl každou knihu, která kdy vyšla. Linda si byla jistá, že ona sama toho ví o Kryštofovi Prevítovi možná ještě víc než pan učitel.

Pan Jazykolam to koneckonců věděl také a její chování nijak nekomentoval. Věděl, jak citlivá pro ni tahle látka je, jenže on ji odvykládat musel. Kryštof Prevít byl jedním z nejvýznamnějších trpasličích vědců, umělců a vynálezců všech dob. Narodil se v sedmnáctém století a už v té době vynalezl šlapací kolo, elektřinu a dokonce i telefon. O celá staletí tak předběhl lidstvo. Lidé občas říkají, že je někdo sto let za opicemi, ale díky Kryštofu Prevítovi mohli trpaslíci říkat, že jsou lidé asi tak tři sta let za nimi.

Kryštof Prevít byl zároveň tak trochu podivín. Čím byl starší, tím byl tajemnější. Liboval si ve zvláštních šifrách a mluvil tak tajemně, že mu bylo obtížné rozumět. Mimo jiné také udělal reformu pravopisu a vymyslel takzvanou dvojvidličku, kterou z nepochopitelných důvodů začal psát místo měkkého „i“ do celé řady slov. Časem se tomu začalo říkat tvrdé „y“ neboli ypsilon. Ale sám Kryštof Prevít tomu říkával dvojvidlička. Ta slova, kterým se později začalo říkat vyjmenovaná, dokázala potrápit nejednoho školáka.

Pan Jazykolam tohle vše odvykládal svým desetiletým žákům a pak se podíval na hodinky. Do konce hodiny zbývaly dvě minuty.

„Ví někdo, jaká byla poslední věta Kryštofa Prevíta?“ zeptal se dětí.

Linda se nepřihlásila. Seděla dál se založenýma rukama, ale když viděla, že se nikdo nemá k odpovědi, pronesla nakonec otráveně: „Řekl: Po vidličkách až k satelitům, protože to byl cvok!“

Pan Jazykolam trochu nadzvedl obočí nad jejím komentářem a Linda zamračeně dodala: „Vždyť je to pravda! Poslední rok nosil celé dny přivázanou k čapce obrovskou vidličku a od rána do večera si povídal sám se sebou.“

„V tom máš pravdu,“ řekl pan Jazykolam. „Ale Kryštof Prevít byl svým způsobem geniální a o té vidličce říkával, že to bude jeden z jeho největších vynálezů. Třeba opravdu pracoval na něčem, co už nestihl dokončit a mělo to nějaký smysl, který jeho okolí nechápalo. Každopádně se mu na základě těchto jeho posledních slov začalo říkat pán z Povidliček a Satelitů, i když nikdo netušil, co tím chtěl říct. Možná, že víte, odkud ve skutečnosti pocházel?“

Tentokrát se ozval Kamil. „Z Povidlíček, z trpasličí vesnice, která se nachází kousek odtud. Na jeho počest ale byla Povidlíčka později přejmenovaná na Povidličky.“

Pan Jazykolam přikývl. Vzápětí zazvonil zvonek. Linda si rychle naházela učebnice do batohu a vyrazila ke dveřím. Ještěže tohle byla jejich poslední hodina! Bylo jí totiž trochu do breku vždy, když slyšela jméno Kryštofa Prevíta.

Byly tomu už skoro dva roky, co jí táta dal rychlou pusu a řekl jí: „Vyřiď mamince, že jsem přišel na něco úžasného ohledně Kryštofa Prevíta. Musím si to jít ověřit. Doufám, že se stihnu vrátit na večeři.“

A to bylo to poslední, co jí kdy řekl. Domů se už nikdy nevrátil.

PS: Vážně by mě zajímalo, jak se Vám líbí. Měla by to být má první knížka, která půjde do tisku, a tak jsem se rozhodla jít s kůží na trh a získat nějakou zpětnou vazbu. Budu ji sem dávat na pokračování (a na střídačku s dalšími texty). Text si sice budete moct zčásti přečíst tady, ale ta tištěná bude navíc plná krásných obrázků.