Pták Ohnivák 3/6

„Co se tady děje, že jsou všude takové davy?“ zeptal se mladé dívky, která mu prodala jídlo.

„Pica magnifica,“ odpověděla dívka důležitě a Pravoslav jí dal slušné dýško a zeptal se: „A to je jako co?“

„Straka velkolepá, nejnádhernější pták na světě. Novinka zdejší zoologické. Vždycky na podzim se rozzáří těmi nejnádhernějšími barvami, a ještě k tomu úžasně zpívá. Ale jenom o půlnoci. Zoologická je kvůli tomu otevřená až do půl jedné v noci. Na tvém místě bych si to nenechala ujít.“

Pravoslavovi bylo jasné, že jde o jeho ptáka Ohniváka, a byl celý šťastný, že ho tak lehce vypátral a že je to navíc opravdu druh straky. Byl sám se sebou dost spokojený.

„A kde je tady zoologická?“ zeptal se.

„Je to trochu složitější vysvětlování,“ odpověděla dívka vyhýbavě. „Ale za dvacet minut tady končím, a kdybys chtěl, tak tě tam vezmu.“ Poznala totiž Pravoslava a věděla, že je to princ a moc si přála seznámit se s opravdovým princem. Pravoslav byl nedávno vyfocený v místních novinách, které se jmenovaly Hrom. Nepsalo se v nich o důležitých světových událostech, ale byly plné drbů – co který komediant zase řekl, co měla na sobě na plese která princezna nebo kam půjde který princ na vysokou. Pravoslav tam byl vyfocený pod článkem: která známá osobnost bude v tomto školním roce maturovat? Dívka si byla dost jistá, že je to on.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Pravoslav trochu zdráhavě. Neměl rád, když se mu neustále vnucovaly nějaké holky.

„Jmenuju se Ryška Lišková,“ odpověděla dívka.

„Ryška?“ zopakoval Pravoslav překvapeně. „Tak se ještě dneska někdo jmenuje? Jediná Ryška, o které jsem kdy slyšel, byla jedna slavná spisovatelka, která žila v minulém století. Její knížky jsem měl jako kluk moc rád.“

„To byla moje prababička,“ odpověděla Ryška hrdě.

Najednou byla tahle obyčejná prodavačka hamburgerů pro prince mnohem zajímavější a se zájmem přikývl. „Tak fajn, budu rád, když mě doprovodíš.“

Ryška mu přidala na tácek ještě malý sáček lupínků a usmála se. „Pozornost podniku.“

„Tak jestli jste si už domluvili to rande,“ ozval se za nimi zamračený zákazník, kterému vadilo, jak dlouho si povídají, „tak bych si dal dvojitou porci hranolek s tatarkou.“

Pravoslav se usadil u oprýskaného stolku a pustil se hladově do jídla. Bistro bylo čisté, ale všechno v něm bylo velice staré. Ryška obsloužila ještě dva zákazníky, a když se nikdo další neukázal, šla si sednout k Pravoslavovi, který do sebe právě soukal poslední hranolky. Zapíjel je obyčejnou minerálkou. Asi je vám jasné, že po té noci, kdy vypil sám celou Colu, neměl na žádné limonády chuť. Otevřel si sáček lupínků, jeden si strčil do pusy a rychle ho zase vyplivl.

„Co je tohle za blaf?“ zamračil se a podíval se na pytlík.

„Jsou z červené řepy máčené v medu. Já je mám docela ráda,“ odpověděla Ryška.

„Tak dobrou chuť,“ řekl princ a sáček jí podal. Nechápal, jak jí může něco takového chutnat.

„Ani ses mi nepředstavil,“ řekla Ryška, i když samozřejmě moc dobře věděla, kdo to je.

„Slávek,“ řekl Pravoslav a podal jí ruku. Tak se představoval, když nechtěl, aby lidem došlo, kdo je. A aby řeč nestála, tak se zeptal. „Chodíš sem na brigádu? Co studuješ?“

Ryška zavrtěla hlavou. „To není brigáda, ale rodinný podnik, jestli se tomu dá tak říkat. O maminku jsem přišla, když jsem byla malá, a mého mladšího bratra si vzal na vychování jeden hodný král. (To by bylo na dlouhé povídání. Jmenuje se to "O Plaváčkovi".) Musím pomáhat tátovi. Má jedinou zaměstnankyni a ta zrovna dostala ošklivou angínu. A jinak chodím na střední zdravotní školu, budu zdravotní sestra. Jsem v posledním ročníku. Co ty?“

„Taky bych měl letos končit, jsem na gymnáziu,“ vykroutil se Pravoslav z odpovědi. Ve skutečnosti do žádné školy nechodil, měl domácího učitele a jen tam chodil skládat zkoušky. Proto také mohl vyrazit ve školním roce na tak dlouhou výpravu.

Chvíli si takhle povídali, Ryška mezitím ještě prodala jedny hranolky a pak obchod zavřela. Dokonce Pravoslavovi nabídla, že si u ní může uložit své kolo a jestli chce, může u nich i přespat. Svěřil se jí totiž s tím, že nesehnal žádný pořádný nocleh. Ryška si samozřejmě domů jen tak někoho cizího nezvala, ale tohle byl princ, o kterém něco věděla.

Pak se vydali do zoologické. Museli jet tramvají a jednou přestupovat, takže to opravdu nebylo tak lehké se tam dostat.

Vidět ptáka Ohniváka v noci byl ale vážně zážitek. Třpytil se jako drahokamy, jeho lesklé peří odráželo svit reflektorů, kterými byl jeho výběh osvícen. Pták se pyšnil svým nádherným peřím a zpíval tak, že lidé vytahovali kapesníky a utírali si slzy. Jen Pravoslav nebyl až tak dojatý, protože byl lehce naštvaný. Bylo mu totiž jasné, že pták Ohnivák je pěkně proradná záludná potvora. U jeho výběhu bylo totiž napsáno, že vzhledem k těžkému zlatavému peří nedokáže létat. A pták se o tom snažil své publikum přesvědčit. Vždycky ztěžka vylétl na větev asi metr a půl nad zemí a dělal, že může duši vypustit a že nic složitějšího nezvládne. Měl samozřejmě trochu pohmožděné křídlo, ale to nebylo tím. Pták Ohnivák si tímhle komediantstvím zaručoval svobodu. Jen díky tomu, že o své neschopnosti létat přesvědčil chovatele, nebyl zavřený v kleci. Kolem něho pobíhaly tři samičky, které ale měly úplně obyčejné hnědé peří (a přistřižená křídla) a mohly na tom nabubřelém samečkovi oči nechat.

„Toho ptáka musím mít,“ řekl princ Ryšce a svěřil se jí s tím, jak velkou odměnu slíbil jeho otec tomu, kdo ho získá.

„Koukám, že jsi z dost bohaté rodiny, když si můžete dovolit takhle vyhazovat za nějakého ptáka,“ řekla Ryška. „Znám tady jednoho chovatele. Možná by to šlo nějak zařídit. Slyšela jsem, že tu na toho ptáka mají dvě klece. Jednu zlatou a druhou dřevěnou. Když se dá do té dřevěné, ihned usne jako špalek. Takže by bylo možné ho odtud nějak dostat. Bude to ale složité, drahé a dost riskantní,“ vysvětlovala mu Ryška potichu. „Kdyby nás chytili, tak jsme v hrozném průšvihu.“

„Co blázníš?“ podíval se na ni Pravoslav. „Snad nemyslíš, že toho ptáka chci ukrást? Chci si domluvit schůzku s ředitelem zdejší zahrady a zeptat se ho, jestli by ho neprodal. Nebo aspoň jeho mládě, pokud se jim podaří ho odchovat. Víš, kdo jsem? Tedy kdo jsem, je vlastně jedno. Jde spíš o to, kdo nejsem. Nejsem žádný zloděj. Když něco chci, tak si to koupím, pokud to jde. Rozhodně to nepůjdu ukrást. Vždyť chci ještě ke všemu jít na práva. Víš, jaká je trestní sazba za ukradení něčeho takhle drahého? Jeden rok až pět let. Vážně nehodlám riskovat to, že bych šel na několik let do vězení kvůli nějakému ptákovi. To mi za to nestojí. Zase tak moc ho nepotřebuji a nechci.“

„Tak promiň, Slávku,“ řekla Ryška trochu dotčeně. Připadala si hloupě, a tak se začala loučit. „Asi raději půjdu. Měj se, ráda jsem tě poznala.“

„Moment, mladá dámo,“ zarazil ji Pravoslav. „Mám u tebe kolo.“

„Tak si pro něj ráno přijď,“ řekla Ryška. „Snad trefíš.“

„Počkej chvíli,“ řekl Pravoslav a zamyšleně se na ni podíval. Měla na sobě roztrhané tenisky a ošuntělou bundu a Pravoslavovi bylo jasné, že je asi dost chudá. „Víš, jsem rád, že se mi podařilo převézt starší bratry, a určitě na mě čeká bohatá odměna, jestli tady uspěji. Já ti to kolo nechám. Pojedu zpátky autobusem. Ale udělej pro mě, prosím tě, ještě jednu věc. Seznam mě s tím ošetřovatelem. Musím si s ním promluvit o tom, co pták Ohnivák provádí. Každou noc odtud lítá pryč a krade v sousedním království zlatá jablka. Král tam sice kvůli němu nechal dneska dát síť, takže jablka jsou v bezpečí, ale stejně by to tu měl někdo vědět. Navíc by mi mohl ten ošetřovatel rovnou zajistit i schůzku s ředitelem zoo.“

„Král,“ zopakovala Ryška. „Jen pro tvou informaci, vím, kdo jsi, princi Pravoslave, takže můžeš klidně říkat táta. Ten ošetřovatel se jmenuje Radek a je to tamhle ten vysoký blonďatý kluk. Pojď, seznámím vás.“

Pravoslav se s Radkem chvíli bavil o ptáku Ohnivákovi a snažil se ho přesvědčit, že ten pták ve skutečnosti létá velice dobře. A pak ho požádal, jestli by mu nedomluvil schůzku s ředitelem zoo.

Ryška tomu ošetřovateli neřekla, co je Pravoslav zač, takže Radek moc ochotný nebyl. Mračil se na prince a nechtěl mu věřit, že pták Ohnivák umí opravdu dobře létat.

„Má těžké peří. To, že lítat nemůže, spočítala řada odborníků. Takže ti nevěřím a nebudu tahat k řediteli nějakého cvoka s takhle hloupou historkou,“ odsekl Radek neochotně.

„Ten kluk je vznešený princ,“ ozvalo se v tu chvíli Pravoslavovi za zády. „A jestli nechceš odvést k řediteli jeho, mohl bys aspoň řediteli domluvit schůzku s korunním princem Jabloňového království?“ zeptal se Vítek.

Pravoslav se s trhnutím otočil a Mirek se ho potichu zeptal: „Kam přesně jsi nás chtěl převézt, bratříčku?“

Pravoslav si povzdychl a zahanbeně sklopil oči.

Vítka Radek poznal. Coby korunní princ byl mnohem častěji v novinách zvaných Hrom, které Radek s oblibou četl. Teď polkl a chvíli nevěděl, co říct a jak se k princovi chovat.

„Ty vole, kde vzala buchta jako ty prince?“ obrátil se namísto toho na Ryšku.

„To myslíš vážně, že říkáš tak krásné mladé dámě 'ty vole'?“ zamračil se na něho princ Mirek. „Zní to vážně hrozně. Navíc vůl je rodu mužského a oslovovat takhle dámu je podobné, jako bych tobě říkal 'ty slepice'. Myslím, že by ti jako muži bylo milejší, kdybych tě oslovil aspoň 'kohoute', ne? Ale tím tě samozřejmě nenavádím k tomu, abys ji oslovoval nějakým zvířecím podstatným jménem rodu ženského.“

Ryška se trochu začervenala a rozesmála se. Pravoslav pokrčil rameny a na vysvětlenou řekl: „Mirek studuje na univerzitě překladatelství. Je to náš lingvista.“

„Schůzka s ředitelem,“ řekl Radek místo nějakých omluv. „Támhle stojí, zeptám se ho hned.“ A jak řekl, tak udělal.

„Prodat ptáka Ohniváka?“ zopakoval ředitel zamyšleně, když mu princ Vítek předložil jejich prosbu. „Je nádherný, že? Ale jakkoliv je úžasný, tak v zoologické stejně všechny mnohem víc zajímají ta velká zvířata, jako jsou sloni nebo žirafy. Kdyby se vám podařilo získat pro naši zoo koně Zlatohřiváka, tak bych o tom uvažoval. Za peníze vám Ohniváka neprodám, ale pokud mi seženete nějako jinou raritu, tak se určitě dohodneme.“