Živá voda III. (konec)

Předpokládám, že už vám došlo, že ti dva bratři tehdy provedli něco nekalého a aby se neprozradili, nabízeli se Matouš s Bohoušem, že pojedou oba.

„Oba dva jet nemůžete,“ zavrtěl král hlavou. „Zítra je ten charitativní ples a mě zlobí koleno. Někdo z vás si musí zatancovat při zahájení s maminkou. Pojede Matouš.“

Matouš polkl a trochu zaváhal, ale nevěděl, co by řekl, a tak přikývl.

„Jsi přece jen budoucí král,“ usmál se na něho otec, „takže je vhodné, abys vedl taková diplomatická jednání ty. Nevím, o co jde, ale pravděpodobně došlo k nějakému nedorozumění.“

„A navíc jsi pěkné poleno,“ rýpl si Bohouš.

„Tancování je pro holky,“ vrátil mu to Matouš.

Druhý den odjel Matouš s těžkým srdcem za královnou. Ta se s ním moc nevybavovala. Za trestný čin „křivá výpověď“ hrozí totiž pachateli tři až osm let vězení. Milý princ putoval do vazební věznice. Však to také nebyla žádná legrace. Jeho lži způsobily, že byl princ Leoš zbaven svého postavení a titulů.

Královna napsala králi Arnoštovi, že Matouš je lhář a podvodník a ať mu pošle toho syna, který pro tu 'Živou vodu' tehdy opravdu jel.

„Vážně jste tam s Matoušem tehdy dojeli?“ ujišťoval se král.

„Jasně, tati,“ zalhal Bohouš.

„A tu nehodu jste oba měli až cestou zpátky?“

„No jo,“ přisvědčil Bohouš. „Matouš si zlomil nohu, já jsem ho vyzvedl v nemocnici, dojeli jsme pro ten lék a pak jsem naboural. A protože Matoušovi někdo mezitím ukradl auto, napsal jsem Leošovi, ať nám jede naproti,“ zopakoval svému otci příběh, který si tehdy s Matoušem vymysleli. Bylo lehké mu lhát. Leoš tehdy totiž mlčel jako zařezaný. Jen se na bratry, které vyzvedl z pizzerie a vykoupil, podíval se zhrzeným pohledem, utřel si slzy, odešel ze zámku a už se tam nikdy nevrátil.

„Dobře, tak zítra ráno vyrazíš na cestu,“ přikývl otec. Bohouš šel spát, aniž by tušil, že jeho otec mezitím udělal něco, co chtěl udělat už mnoho let. S těžkým srdcem vytočil číslo jedné známé oční kliniky a požádal recepční, aby mu dala k telefonu doktora Straširybku.

Ten král nebyl totiž tak hloupý jako králové v některých pohádkách. Bylo mu naprosto jasné, že pokud mu lhal Matouš, lhal mu i Bohouš. A pravdu musel logicky znát ten, který tehdy zaraženě mlčel.

Tentokrát to byl král, kdo si utíral oči, zatímco se opřekot stále dokola omlouval a omlouval.

Princ Bohouš nic netušil a ráno se začal chystat na cestu, jako by se nic nedělo. Měl za to, že je chytřejší než Matouš a že to nějak zvládne.

Otec ale přišel k němu do pokoje s vážným výrazem a podíval se na něho. „Možná bude lepší, když se na tu cestu vydá ten, který tam byl tehdy doopravdy,“ prohlásil. „Mezinárodní ostudy už bylo dost.“

Bohouš zůstal stát jako opařený a vůbec nevěděl, co by na to řekl.

„Škoda, že už jsi na pořádný výprask starý a že se něco takového v jednadvacátém století považuje za přežitek,“ řekl král naštvaně. „Zůstaneš doma a já tam pojedu s Leošem. Cestou si rozmyslím, co s tebou udělám.“

Bohouš přikývl. „Mrzí mě to, tati. Mohl bych ti to, prosím tě, aspoň vysvětlit?“ zeptal se Bohouš nesměle a začal králi přerývavě líčit, jak oba prohráli s Matoušem všechny peníze i obě auta v kasinu a museli pracovat v pizzerii, aby splatili dluh, který udělali. „A pak se tam objevil Leoš, zaplatil za nás a vzal nás s sebou,“ pokračoval princ. „Moc jsme se za všechno styděli a vůbec jsme nevěděli, co s tím. Tak jsme mu po cestě tu 'Živou vodu' vyměnili za nějaké jiné kapky, ale vážně jsme netušili, že by ti mohli tak uškodit, tati. Jen jsme řešili jednu hloupost další, ještě větší. Mysleli jsme si, že když ti tu 'Živou vodu' doneseme my dva, nebudeš se pak ptát, kde jsou tvoje peníze a auta. Jsme dva pitomci.“

Král to všechno už věděl od Leoše, ale stejně rozčileně zavrtěl hlavou.

Bohouš se rozbrečel. „Je mi to líto, tati. Moc se ti omlouvám. Mám tě rád a nikdy bych ti vědomě neublížil. Navedl jsem tehdy Leoše, aby se aspoň on tomu kasinu vyhnul. Můžeš se ho zeptat. Strašně nás překvapilo, že jsi ho tehdy zbavil jeho postavení a už ses s ním nechtěl znovu vidět. Kdybychom to tušili, určitě bychom to neudělali. Prosím tě, nevyhazuj mě takhle. Udělej se mnou, co chceš. Jestli chceš, abych taky odešel z domu a přišel o svůj titul, tak budiž, ale bylo by mi líto, kdybych tě už nikdy nemohl vidět.“

Král tam chvíli stál a nevěděl, co má říct. Doufal, že nedělá chybu, když nakonec vykročil k Bohoušovi a objal ho. Bohouš se rozbrečel ještě víc.

„Promluvíme si, až se vrátím, ano?“ řekl mírně. „Je mi jasné, že jsem to tehdy nezvládl moc dobře. Tak strašně jsem se bál toho, že oslepnu, že jsem to přehnal. Nic mě neděsí víc než představa, že bych neviděl nebo se nemohl hýbat.“

Bohouš přikývl a otřel si slzy.

Dlouho pak stál u okna a díval se na svého otce, jak usedá s jejich nejmladším bratrem do auta a odjíždí s ním do daleké země. Vážně Leošovi záviděl, ale teď už úplně jinak, Zároveň si uvědomoval, že je to tak spravedlivé a správné a v ten okamžik vnímal zvláštní poct smíření. Se sebou samým, se svou minulostí i se svými chybami. A v té chvíli se poprvé opravdu zamyslel i nad tím, co by chtěl v životě dělat. A v jeho hlavě se začal rodit plán...

Víte, byla by to smutná svatba, kdyby na ni ti dva bratři nemohli jít, kdyby jeden z nich tvrdl někde ve vězení nebo kdyby se s otcem rozešli ve zlém. Matoušovi těch pár dní ve vazbě dočista stačilo a byl to pro něj dostatečný trest.

Královna Latifa, tak se totiž jmenovala, si to nedorozumění s Leošem rychle vysvětlila. Opravdu se totiž styděl za to, že už nemá královský titul a navíc ho ani ve snu nenapadlo, že z té krátké známosti vzešlo něco víc – v tomto případě syn. Ale jejich stará láska rychle znovu zahořela a navíc hned vedle zámku stála už skoro osm let prázdná moderní oční klinika. A to byla škoda. Z Leoše se stal manžel královny, ale to není totéž, co král. Dál pracoval jako doktor a ve volném čase se politikou vůbec nezabýval. Mnohem raději trávil čas s Hamidem a s dalšími pěti dětmi, které se jim poté ještě narodily.

Matouš a Bohouš tam za nimi občas jezdili se svými manželkami a dětmi. Ti bratři se totiž usmířili, a i když jejich vztahy nebyly úplně vřelé, byli to přece jen bratři, kteří spolu měli kromě té jedné hrozné vzpomínky i mnoho jiných starších a hezčích zážitků. A díky nim se viděli aspoň tu a tam rádi.

Matouš se po tom všem, co v životě vyvedl, vzdal práva na trůn a založil nadaci na léčení očních chorob. Ani Bohouš se nestal králem. Koneckonců král Arnošt byl ještě poměrně mladý, a když pak za mnoho a mnoho let zemřel, nastoupil na jeho místo rovnou jeden z jeho mnoha vnuků.

A co dělal Bohouš? Nechal postavit hotel a stal se jeho ředitelem. Ten hotel stál u sjezdu z dálnice jen kousek od kasina, do kterého Bohouš už nikdy nevkročil. A díky němu tam nevkročila ani celá řada dalších mladých mužů. Dojeli šťastně ke svému cíli, a pak se zase bezpečně vrátili domů a s sebou přivezli to, pro co se vydali, ať už to bylo cokoliv. Mnohdy ani netušili, jaké nebezpečí na ně čekalo. Popravdě řečeno, to kasino časem zkrachovalo. Bohouš tu budovu koupil a nechal ji zdemolovat. Mohl si to dovolit. Samozřejmě ji mohl přestavět, mohl v ní udělat cokoliv jiného, ale pro něj to byl symbolický okamžik. Když se ten objekt jeho hanby sesunul k zemi, spokojeně se usmíval. Stálo mu to za to. Na tom místě pak vzniklo veliké jezero. Bylo tak velké, že se tam mohly dělat závody na malých plachetnicích. Bohouš na rozdíl od Leoše nikdy neměl žádného syna, manželka mu porodila jen tři krásné dcery, ale to vůbec nebylo na překážku. Ta děvčata posbírala víc medailí za závody v plachtění než kdejaký kluk.