Až přiletí výři... dostaneš tečku II.

Až přiletí výři... dostaneš tečku. Vlastně hned několik teček, protože tečkování je to jediné, co dokáže trpaslíky před nebezpečnými výry ochránit. A tak se společnost rozdělí na tečkované a neotečkované...

Nevím, jak dlouho to pak trvalo. Týden? Dva? Trpasličí král vyhlásil nakonec tečkovací povinnost. A tehdy jsem Jasmínu viděl naposledy. Její rodina se ihned na to sbalila a opustila naše skalní město. Ani se se mnou nerozloučila.
Tu zimu jsme se ještě snažili žít normálním způsobem. Pohybovali jsme se venku. Postupně jsme se ale stáhli do podzemí. Ty další roky si pamatuji jako temné období. Nejenže jsem je proseděl v šeru u verpánku a učil se ševcem. Bylo temné po všech stránkách. Jako by zmizela veškerá radost. Nevím, jestli to bylo tím, že z mého života zmizela ona, nebo že se vytratilo světlo. Myslím tím to sluneční. Modré nebe nad hlavou. Vůně trávy. Postupně jsem zapomněl, jaké to je prohánět se lesem, cítit pod nohama jehličí. Překvapilo mě, jaký strach jsem pocítil o svých sedmnáctých narozeninách z toho, že bych měl jít ven. Zatím jen jako pomocník mužů, kteří se vydávali na pravidelný lov. Občas se některý z nich nevrátil. A já jsme teď cítil paniku, že mám být jedním z nich. Bylo léto. Čas, kdy se výři moc neukazovali, ale mně se stejně chvěly nohy, když jsem vylézal z tmavého podzemí na denní světlo. Mžoural jsem do sluníčka, které mě úplně oslepovalo. Nadechl jsem se a chvíli mi trvalo, než mi došlo, co je ještě jinak. Ani jsem si neuvědomil, že z mého života zmizely kromě jiného i vůně. Nyní jsem cítil jehličí a květiny, celou tu směs, kterou nabízí jen rozkvetlá příroda. Pevně jsem sevřel oštěp a vydal se za lovci, kteří se ostražitě rozhlíželi kolem sebe. Díval jsem se na les, ve kterém jsem vyrůstal, jako bych ho viděl poprvé v životě. 

Lovci šli na jistotu. Mířili jsme k jezírku, ve kterém se to tuhle dobu hemžilo žábami. Byla to naše oblíbená pochoutka. Mnohem víc než pod nohy jsme se ale dívali nad sebe.
Bylo nás osm. Mezi lovci byl i můj táta, který se na mě tu a tam povzbudivě usmál. Viděl jsem na něm ale, jak je napjatý. Tohle bylo nařízení krále. Každý kluk starší sedmnácti let se musel zapojit do výprav ven, ať už byl jejich cílem lov, sběr ovoce nebo dříví. Dívky zatím zůstávaly doma, ale čím dál tím víc se ozývaly hlasy, že by tuto povinnost měly mít i ony. Bylo nás totiž stále méně. Na každého nově narozeného trpaslíka tu byli dva, kteří zmizeli ve výřím chřtánu.
Na okamžik jsem pustil výry z hlavy a s obdivem pozoroval tátu, který skolil jediným prudkým hodem oštěpu obrovskou ropuchu. Věděl jsem, že je mezi lovci respektovaný, ale už roky jsem ho neviděl v akci. Najednou mi připadal mnohem mladší a silnější, než jak jsem ho vnímal v běžném životě. Znovu jsem k němu pocítil onen obdiv, který jsem k němu měl jako malý kluk, v dobách, kdy jsem ještě nevnímal jeho slabé stránky nebo to, že je i dost věcí, kterým nerozumí.
Lovecké nadšení mě uchvátilo stejně jako ostatní. Jen strýček Bivoj, bratr mé maminky, zůstal ve střehu. Stejně nám ale dal varovné znamení moc pozdě. Nikdy jsem nepochopil, jak může tak velké zvíře jako výr létat tak rychle a potichu. A tenhle mířil přímo na tátu, který vytahoval oštěp ze skolené ropuchy. Odkutálel se na stranu v poslední chvíli, zatímco výr během mžiku sezobl jeho kořist a pak naklonil hlavu jeho směrem. 
Neuměl jsem si představit, že bych tátu ztratil. Ne že bychom měli až tak vřelý vztah, ale byl nedílnou součástí mého života. Prostě jsem potřeboval, aby byl tam kde vždy a dělal to, co každý den. Nemohl se změnit v pouhou vzpomínku. Kdyby výr útočil na kohokoliv jiného, asi byl zůstal ochromený hrůzou stát místě. Možná bych vzal i do zaječích. Ale teď se mě zmocnil vztek a zoufalství. Tátu ne! 
Nedokážu přesně popsat, co se stalo. Pamatuji si jen, jak jsem skočil. Letěl jsem vzduchem s napřaženým oštěpem a jsem si jistý, že jsem ten den udělal rekord ve skoku dalekém. A celou dobu jsem řval jako šílený. Můj oštěp zasáhl výra do oka ve stejný okamžik, kdy klovl po tátovi. Výr pohodil hlavou a zatímco jsem se kutálel po jeho měkkém peří k zemi, viděl jsem koutkem oka, jak se táta snaží dostat se mu z cesty. Nohavici měl celou od krve. Byl zřejmě dost těžce zraněný. Naštěstí tam byl strýček Bivoj. Vydal se mu na pomoc. A statečnost sedmnáctiletého kluka, který se postavil výrovi, dodala zřejmě odvahu i ostatním. Další z lovců pomohl strýčkovi dostat tátu do bezpečí, zatímco ostatní následovali mého příkladu a stejně jako já na výra zaútočili. Bylo to poprvé v historii, co se někomu z nás podařilo výrům postavit. Zabít něco tak obrovského jako byl výr bylo samozřejmě zhola nemožné, ale podařilo se nám ho oslepit. Výr sebou zmítal, mával zběsile křídly, ale bál se vzlétnout. My se mezitím klidili do bezpečí. 
Já jsem měl oči jen pro tátu. Na noze měl velikou ránu, ve které byla vidět kost, která ale byla naštěstí v celku. Byl v šoku a celý se klepal. Zatímco ostatní se snažili krvácení zastavit a dávali zároveň pozor na to, abychom zůstali z dosahu zraněného ptáka, zůstal jsem stát na místě jako tvrdé  „y“. Najednou jsem vůbec nevěděl, co mám dělat.
„Viděl jsi, co má na noze?“ podíval se na mě strýček Bivoj. 
Díval jsem se na tátovu nohu a nechápal jsem, co je to za hloupou otázku.
„Myslím toho výra,“ řekl strýček, zatímco ošetřoval tátu. 
„Znamení Rozsévače,“ vypravil ze sebe táta ztěžka. 
„Myslel jsem si, že jsou to všechno jen staré hloupé báje,“ řekl strýček. Ta slova patřila mně, i když jsem vůbec nevěděl, co tím myslí. V jeho tónu byla naléhavost, když mi vážným tónem řekl: „Musíš jít za svou babičkou. Zjisti všechno, co ví o Rozsévači strachu!“
„Jako za tou babičkou z tý sekty?“ nechápal jsem.
„Za tou,“ přikývl strýček vážně.
„Hned!“ dodal táta tiše.
Přikývl jsem, i když jsem vůbec ničemu nerozuměl. Nechal jsem ho na té lesní mýtině. Myslel jsem si, že do večera budu doma. Nikdy by mě nenapadlo, že ten den bude počátkem cesty, ze které se už nevrátím.